Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Zvukově averzivní terapie podle J. Fischera 

 

Tato metoda využívá učení podmiňováním. Pes se pomocí "etudy s piškotem a bubákem" (to je mé důvěrné označení) naučí spojit si nežádoucí chování a zvuk chrastící krabičky. Chrastící krabička neboli "bubák" je v podstatě plechová krabička, která se vejde do kapsy, naplněná šroubky, aby vydávala rachtavý zvuk.
Etuda s piškotem a bubákem probíhá následovně: sednu si ke stolu, k ruce si položím několik piškotů (nebo jiných pamlsků) a přivolám si psa, jakmile přiběhne, dám mu pamlsek a následně povel volno. Po chvíli si jej opět přivolám a odměním. Zopakuji 4x. Pak mi, jakoby náhodou, upadne piškot na zem. Když se po něm pes vrhne, spadne mi bubák vedle čumáku psa, tak aby se polekal. Seberu piškot a bubáka a tvářím se jakoby nic. Znovu zopakuji několik přivolání a následné "náhodné" upadnutí piškotu a bubáka. Celou etudu zopakuji tak 3x. Při posledním opakování bubák nespadne na zem, ale pouze s ním zaštěrkám, pokud pes odtáhne hlavu od piškotu, bubák funguje.
Vidíte, že nejde o nic násilného. Bubáka pak mohu použít kdykoliv, když pes provádí něco nežádoucího a já nechci, aby si spojoval trest se mnou.
Výhoda zvukově averzivní terapie spočívá právě v tom, že se pes nebojí psovoda, ale konkrétního objektu. Například když pes pojídá venku na volno nechutnosti, nemáme prakticky žádnou páku, jak jeho chování ovlivnit. Pokud jej vidíme, že se blíží k nějaké vybrané lahůdce, kterou bychom z jeho jídelníčku rádi eliminovali, zachrastíme bubákem, pesan se lekne a můžeme ho přivolat. V takovou chvíli je prakticky nemožné psa potrestat osobním kontaktem, protože se naučí bát a bude před Vámi prchat. Bubák jej od požírání odradí bez nutnosti použít fyzický kontakt. Nevýhodou použití bubáka je možná reakce psa na chrastivý zvuk obecně. U labilnějších nebo bázlivých psů zvukově averzivní terapii nedoporučuji. Nicméně v mnoha případech může být velmi přínosná a reakce na chřestivý zvuk časem vyhasne, pokud není posilována.